El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Čtvrtek, 25.09.2014., 18. den: San Nicolás del Real Camino - Reliegos, 39,3 km, 7:50.
Dobře vyspaný jsem vstával kolem půl šesté. Byla to jedna z mála nocí, kdy v šestilůžkovém kumbálu nechrápal nikdo. Neměl jsem naspěch. V klidu a pohodě jsem si zabalil ruksak, uvařil si čaj a z albergu odešel teprve patnáct minut před sedmou. Do Sahagúnu jsem totiž chtěl dorazit už za světla. Těch 7 kilometrů do Sahagúnu jsem si pamatoval velmi dobře. První 4 km po polní cestě, která se postupně přibližuje k silnici, pak přejít na druhou stranu silnice a jít asi 200 m podél říčky Valderaduey do míst, kde se za starým mostem nachází kaple Virgen del Puente. Ještě v naprosté tmě, poté, co jsem přešel napříč silnici a kráčel podél říčky se ke mně z dálky přibližovala světla asi tuctu čelních lamp. "To není ta správná cesta" -říkali, když jsme se setkali. "Jakpak by ne, vloni jsem tudy už jednou šel" - odpovídám na to rozhodně já. Nepřou se, jdou klidně dál, zatímco já se zamyslím - tolik lidí najednou se snad nemůže mýlit. Podívám se do mobilu na mapu a vida, mají pravdu, ke kapli jsem onehdy šel podél protějšího břehu. Jasně, chybu jsme udělali tam. kde bylo třeba přejít silnici šikmo doleva tak, aby se člověk současně dostal přes most, na druhou stranu říčky. Budoucí poutníci pozor - v Brierleyho bedekru je tento úsek zachycen chybně! Cesta zobrazená na východním břehu sice existuje avšak most přes říčku na jejím konci není.
Sahagúnem jsem pouze prošel ale dost hodně jsem přitom fotil. Ani tentokrát jsem nenarazil na prodejnu s potravinami. Kromě půl tabulky čokolády dvou kousků taveného sýra mi zbývala jen jediná ensaimada. Vloni jsem si za podobných okolností netroufl jít římskou cestu (Calzada Romana), na které kromě Calzadilly de los Hermanillos není žádná vesnice. Nyní v rozcestí za Sahagúnem, u vesnice Calzada del Coto jsem ale zvolil záměrně tuto druhou cestu. Ruksak jsem měl lehčí, díky tomu jsem postupoval docela rychle. Cesta je široká, rovná, ale prašná. Její povrch je špatný, místy posetý většími kameny. Na kratších úsecích je i asfalt a vede členitější krajinou. Jen málo poutníků volí tuto cestu. Dlouho jsem nepotkal ani živáčka. Když to zpočítám, nepotkal jsem dohromady více než 4-5 lidí. Je ale dost možné, že jsem některého z nich počítal dvakrát. Druhá (levá) větev, vedoucí přes dvě osady Bercianos del Real Camino a El Burgo Ranero je sice o trochu kratší, vede však podél silnice. Stromky, které ji lemují celých 26 km, jsou zasazeny v desetimetrových rosestupech s centimetrovou přesností a ta pravidelnost začíná poutníka po určité době dohánět na pokraj šílenství. Čas od času jsem tu cestu z dálky viděl, rozeznal ji podle těch stromků a byl jsem rád, že jsem se jí tentokrát vyhnul.
8 km od rozcestí do Calzadilly de los Hermanillos jsem prošel s chutí, občas se zastavil fotit a udělal si krátkou přestávku u Studánky poutníka (Fuente del peregrino), kde jsem snědl veškeré zbytky svých potravin a hojně napil vody ze studánky. Alberg v Calzadille de los Hermanillos byl ještě zavřený, seděla před ním jediná Korejka, já ale šel dál. Na mapu jsem se už nějaký čas nepodíval, myslel jsem si, že Calzadilla je zhruna v polovině cesty od rozcestí, čili mi do Reliegosu zbývá už jen 8 km. Vesele jsem vykročil, avšak ani po dvou hodinách, tedy zhruba deseti kilometrech pochodování se na obzoru žádná osada objevit nechtěla. Velice vyčerpaný jsem do Reliegosu dorazil po dalších téměř dvou hodinách. Tam se ukázalo, že ta druhá "polovina" cesty místo předpokládaných osmi, měla těch kilometrů 20 km ...
Alberg jsem našel snadno, byl ještě téměř prázdný. Rychle jsem se osprchoval a vypral si prádlo. Poté mě zachvátil příšerný hlad. Uvařil jsem si kávu, takřka vytrhnul dveře ledničky a ze zbytků potravin zanechaných tam předchozími poutníky jsem se celkem dobře nasytil. Přesto jsem pak ale odešel nakoupit novou zásobu, abych v Leónu, kterým zítra projdu nemusel nakupováním marnit čas. Do baru El Torre, který se mi vloni tolik líbil jsem už neměl sílu zajít, i když byl vzdálen jen sotva 100 metrů. Koupil jsem toho až moc, (chleba, 3 konzervy sépií, balíček čaje, čtyři sáčky Nescafé, dvě polívky v sáčku, litr piva a láhev vína. Kromě piva jsem pak vše nesl další den všechno nesl s sebou dál. Totiž Tereza, škareďoučká, pobledlá a stále apatická dívka, se kterou podle všeho již několik dní absolvujeme stejné etapy mi nabídla zbytek polévky, a tím zbytkem se nakonec ukázaly být dva plné talíře.
Adrian, resp. Ad, jak si Hollanďan nechává říkat se dnes neobjevil. Asi šel tou druhou cestou. Po našem včerejším setkání u kamenného stolu za Carriónem jsem nepředpokládal, že kvůli bolesti kolen toho člověka ještě někdy uvidím. A pak přece jen došel do San Nicolásu i on, a ta skvostná večeře v albergu Laganares mi poskytla dost času abych poznal, že je to člověk zajímavý. Od té doby, co jsem "ztratil" Evu, mi občas chybí někdo, s kým bych si po cestě povídal.